Zimní Chrudimka
Jak jsem byl rád…
Ten den jsem byl rád, že je venku modrá obloha a svítí sluníčko. Byl jsem rád, že napadl sníh. Říkám si, bylo by fajn jít ven a udělat pár obrázků řeky v zimním hávu. Byl jsem rád, že mám ten den volno a můžu vyrazit na malou procházku. Sbalil jsem brašnu s foťákem a přibalil i svůj stativ značky „CHVĚJKA“. Teple se oblékl a vyrazil ven.
Když jsem se konečně dobabral na místo, modrá obloha pryč, sluníčko pryč, stíny nikde, jen zamračené nebe a všude sníh. Tedy na focení z ruky jsem mohl zapomenout. V tu chvíli jsem byl rád, že jsem nebyl líný a vzal sebou ten svůj stativ. Protože jak někdo chytrý řekl, nejhorší stativ je ten, co nemáme sebou, ale doma.
Vyhlédl jsem si místo odkud bude ten nejlepší úhel záběru, a začal vybalovat fidlátka na tři čtvrtě metru široké kamenné hrázi. Když mi z prokřehlých prstů vypadl polarizační filtr, byl jsem rád, že je sníh, a filtr skončil v něm, místo aby se s prasknutím odrazil od šutru a poskočil o deset centimetrů, kde už byla metr a půl hluboká a určitě dost studená řeka.
Po dvaceti minutách stání v hlubokém sněhu, jsem byl rád, že mám nejen teplé oblečení, ale i dobré boty. Pak jsem ještě několikrát měnil na hrázi stanoviště, takže jsem byl rád, že mi při přenášení nespadl foťák do Chrudimky. Když jsem udělal poslední plánovaný záběr, něco nade mnou ve větvích zašustilo a přímo na můj Canon spadla hrouda sněhu velká jak pecen chleba. Když jsem ho vyhrabal ze závěje, oklepal z něho sníh, sbalil jsem fidlátka, tak jsem byl rád, že jsem to přežil bez úhony a jdu domů.
